Na samém vrcholu zahrady nesměle vykukuje zděná zahradní chatka. Tyrkysovou barvu okenních rámů a dřevěných dveří už dávno rozebralo slunce, déšť i vítr, ale i přesto ve mně jejich ošuntělá krása evokovala vzpomínky na cestování, moře a zapadlé středomořské vesnice. Jakmile jsme v rukou drželi klíče od domu, měli jsme obrovskou touhu prozkoumat všechna jeho zákoutí včetně kůlny i zahrady. Připomínali jsme malé děti pod vánočním stromkem, které s vervou škubou papír z dárků. Funěli jsme do svahu směrem k chatce, zajímalo nás, co se skrývá za okny zalepenými zažloutlým potrhaným balicím papírem. Zasunuli jsme klíč do visacího zámku a pak jsme oněměli úžasem! Ten pidi domeček o půdorysu 2,5 x 2 m byl od podlahy až po strop doslova napěchován bordelem! S neskrývaným zklamáním ve tvářích jsme zabouchli oprýskané dveře a vraceli se loudavým krokem směrem k domu.

Odvahu k znovuotevření chatky jsme sebrali až počátkem března 2020. Na zahradě kvetly sněženky a bledule a nám tak nějak připadalo, že by bylo romantičtější protřídit všechen ten nepořádek, který za desetiletí nashromáždila předchozí majitelka domu, než jít třeba někam na víno. Jen co do chatky vniklo denní světlo, zaujaly mě pavučiny, které svojí hustotou připomínaly spíš záclony a byly doslova všude. Chvíli jsem uvažovala, že vezmu do zaječích a vyklízení přenechám Tomovi. Šíleně se totiž štítím pavouků, a tak jsem každou věc brala do ruky, jako by šlo o semtex a byla jsem připravená na úprk do zahrady, kdyby se snad někde objevila pavoučí nožička. Úprk se nekonal, zato se z chatky s rytmickou pravidelností ozývalo moje pištění a ječení, to když se někde mihla malá tarantule zběsile hledající nový úkryt.

Zajímá Vás, co jsme v zahradním domku objevili? K nejhodnotnějším kusům patřil starý dřevěný stůl a otoman, v jehož polstrování si udělaly domeček myši. Šuplík stolu byl zase napěchován provázky všemožných délek, obaly od bonbónů, semínky nejrůznějších rostlin, starými svíčkami a papírovými obaly. Do inventáře se zařadilo také několik pytlů se slámou a senem, krabice nacpané pilinami, plastové lahve plné neznámých tekutin, staré matrace z postele, rezavé pletivo v roli, zahradní nářadí v dezolátním stavu, gumové retro panenky, vánoční ozdoby, staré zatuchlé oblečení, několik párů bot, noviny z éry komunismu a mnohé další neuvěřitelné nálezy. Nechápali jsme, proč má pro někoho smysl shromažďovat takový bordel.

Když jsme se krátce po poledni probojovali až k dvaapůl metru vzdálené zadní stěně chatky, objevili jsme rám s malým obrázkem, na kterém stálo napsáno „Našemu konání, boží požehnání.“ Já i Tom jsme se nahlas rozesmáli a já hned namítla, že by byl ras ten, kdo by nás za naše dnešní počínání chtěl plísnit.

Usoudili jsme, že z nabytého bohatství má smysl ponechat si jen starý stůl. Vše ostatní jsme poctivě roztřídili do pytlů na suť a odvezli k recyklaci do kontejnerů nebo likvidaci na eko-dvůr. S posledními paprsky březnového slunce byla chatka vyklizená, zametená, s umytými okny a my jsme si u starého stolu dávali zasloužený šálek kávy…