Osm set metrů čtverečních za domem ze všeho nejvíc připomínalo zpustlý ovocný sad, do kterého noha zahradníka nevstoupila už po léta. Když jsem poprvé stanula na úpatí prudkého svahu a podívala se směrem k horizontu, mimoděk jsem si vzpomněla na zahradu mojí prababičky. Nad hlavou se mi rozprostíraly koruny dvou mohutných ořešáků, které se za desetiletí vzájemně propletly a nad pozemkem vytvořily přírodní slunečník. Mezi kmeny se směrem k vrcholu vinula v trávě vyšlapaná uzounká pěšinka. Jakmile jsme s Tomem vyfuněli k polorozpadlému plotu, oddělujícímu náš pozemek od lánů obilí za zahradou, byli jsme rozhodnutí, že jako první nebudeme budovat dům, ale lanovku. Není se čemu divit, protože pokud právě nejste v intenzivním tréninku na maraton, asi nemáte potřebu co chvíli překonávat 11 výškových metrů.

Se zahradou jsme už prožili všechna roční období a rozhodli jsme se, že ji prozatím ponecháme stejně divokou, jako jsme ji koupili. V létě nám tráva vyrostla po pás a cesta zahradou připomínala spíš procházku po rozkvetlé louce. Třešeň u plotu nás překvapila svými šťavnatými rudými bombami, jimž nešlo odolat, takže jsme pak místo práce stáli pod její korunou a cpali se třešněmi. Občas nás přišel navštívit ježek, který se patrně zabydlel pod hromadou starého dřeva.
Na podzim uzrály švestky a jablka, které si zamilovala naše dvojčata a několikrát za den se dožadovala „jablíčka z domečku“. Jakmile opadalo listí a přišly první podzimní plískanice, přenechali jsme zahradu přírodě. Občas se po ní jdeme projít, abychom načerpali trochu energie a potěšili se z toho, jak jí to i v zimě sluší, ale už se moc těšíme na jaro, až to tu znovu ožije a vše se zazelená…
