V interiéru ruiny bylo žalostně málo vybavení, které by vůbec stálo za zmínku. Kromě starého kuchyňského kredence, o němž jsem se rozepsala v článku „Příběh o kredenci, stěhování a vizi babiččiny kuchyně„, a několika málo kusů československého porcelánu, naši pozornost poutaly pouze omšelé litinové radiátory.

Byly oprýskané, zaprášené a na mnoha místech utěsněné kvalitní vrstvou mnohabarevné plastelíny. Představovali jsme si, jak je zbavíme nánosů autentické patiny, necháme krásně zrenovovat a poté je znovu umístíme do opraveného domu. V zimě si k nim přišoupneme křeslo a budeme se tu tetelit s hrnkem svařáku, zatímco kolem nás budou pištět naše neúnavná dvojčata. Jelikož nemám nikdy daleko od romantických představ k všední realitě, našla jsem na internetu hned několik firem, zabývajících se renovací starých litinových radiátorů.

Rozeslala jsem pár e-mailů s fotkami a čekala na odpovědi, které se v podstatě podobaly jako vejce vejci. Oko odborníkovo zhodnotilo stav našich litiňáků jako žalostný. Jednotlivá žebra by bylo třeba rozebrat, opískovat, nalakovat, seskládat, přetěsnit a to by nás, suma sumárum, vyšlo na větší ranec, než zbrusu nový litinový radiátor. Zatímco našim poetickým představám odzvonilo a radiátory se přesunuly ze seznamu „k záchraně“ do seznamu „k likvidaci“, začala nám v hlavě hlodat jiná a to poměrně krutá otázka. Jak se těch litinových oblud zbavíme?

Bylo nám jasné, že ve dvou je z chalupy nevyneseme, protože ten nejmenší drobeček měl na délku metr dvacet a ty ostatní skoro metry dva. Nepomohl ani vševěd Google, od kterého jsme se dozvěděli pouze to, že k utahování a povolování žeber litinových radiátorů je možné zakoupit speciální klíč, do kterého se nám moc investovat nechtělo. Obdrželi jsme též několik dobře míněných kamarádských rad, zahrnujících hrubou sílu, pořádné kladivo, flexu a pár pošetilostí. Vzali jsme si týden na rozmyšlenou a říkali si, že patrně vůbec nejlepší bude začít u vypuštění vody z topení.

Hned v tomto prvním, zdánlivě jednoduchém kroku jsme ale narazili. Všechny ventily byly za léta neúdržby tak zakouslé, že se nám nepodařilo povolit ani jeden jediný. Rozhodli jsme se naříznout jednu z přívodních trubek flexou. Tom se pustil do práce s vervou sobě vlastní a po chvilce si myslel, že zapůjčená flexa má vodou chlazený kotouč. Z trubky začala na všechny strany stříkat neuvěřitelně špinavá a mazlavá tekutina a než jsme se stačili vzpamatovat, v docela solidní vrstvě pokryla podlahu předsíně. Zhruba ve stejné chvíli mě začal opouštět záchvat smíchu z pohledu na zmáčeného Toma a trubku, z níž nepřestával prýštit ten blivajz. Dětskou škodolibost vystřídala dospělácká serióznost a já jsem vyběhla na dvůr, abych přinesla několik kýblů a pak se snažila zachytit ten mini gejzír tekutiny připomínající vyjetý olej. Pro jistotu jsme rovnou nařízli přívodní trubky i u zbylých radiátorů, abychom se ujistili, že se jednou pro vždy zbavíme veškeré vody a ostatní místnosti se nebudou podobat kališti tak, jako naše předsíň.

Voda byla sice fuč, ale radiátory se stále držely zdi a návod na jejich odstranění nepřicházel. Vzhledem k tomu, že jsme si ze školy odnesli i mlhavé vzpomínky na vlastnosti litiny, připadala nám kamarádská rada, abychom do radiátoru prostě bouchli pořádnou palicí a žebra zaručeně povolí, dosti nepravděpodobná. Jak známo, litina je sice velice křehký, ale zato značně pevný materiál. Ale znáte to! O kamarádské radě se přece nediskutuje :-)! Takže po pár slušných ranách se z radiátoru uštíplo několik málo rožků, ale jinak zůstal netknutý. Nezbývalo, než vymyslet postup vlastní. Pokud stojíte před podobným úkolem, vřele Vám doporučujeme, abyste postupovali následovně. A proč? Protože je to odzkoušené, patentované, funguje to, je to rychlé, levné a výsledek 100%.

Co budete potřebovat? Flexu, pořádné kladivo a klín na štípání dřeva, případně starou sekeru.

Jak na to?

3) Rozpočítejte si, po kolika žebrech chcete radiátor dělit, aby se Vám potom dobře odnášel a nenechali jste na něm záda. My jsme porcovali po šesti žebrech a přišlo nám to tak akorát.