Prázdno po ruině rychle zaplavily plány na výstavbu nového domu. Stavební firma čekala jen na mávnutí startovacím praporkem, nebylo tudíž nic jednoduššího, než dát všemu zelenou a vyrazit z bloků na štafetový závod. Už při předání prvního kolíku jsme ale museli prudce brzdit! Šlo o první výraznější komplikaci, se kterou jsme se od koupě domu setkali, a tak nás na pár dnů pěkně vykolejila. Článek „Nejasná zpráva o konci stavební sezony“ poměrně výstižně shrnuje, jak naše tehdejší pocity, tak důvody k nečekané změně v projektu.

Pomyšlení na to, že se nám kvůli geologickým podmínkám a sousedově černé přístavbě zmenší plocha vysněného domu, nás sice nikterak netěšilo, ale po konzultaci s naším skvělým architektem z Archtime.cz, jsme se nakonec hodili do klidu a přemýšleli, co budeme dělat v mezičase, než nám patřičně přepracuje projekt. Dle odhadů jsme měli cca dva měsíce k restartu. Po pár dnech a panácích jsme usoudili, že na pozemku budeme nutně potřebovat dřevník, jež vzápětí dostal přízvisko terapeutický. Těšilo nás, že jsme většinu materiálu na dřevník měli hned k dispozici a vlastně jsme perfektně zrecyklovali dřevo z původního domu. Využili jsme jak staré trámy, fošny, prkna, tak i střešní latě, prostě všechno dřevo toho času v dobré kondici. Pustili jsme se do měření, řezání, broušení, natírání a montování. Skvělým bonusem bylo, že jsme pracovali na dosah od naší třešňové krásky, která se začínala červenat lákavými, šťavnatými plody a já jsem se tak co flek mohla osvěžit sladkou bombou. Dvojčata si dřevník též oblíbila a s neobyčejnou radostí a škodolibostí se zavírala za jeho vrátky a volala na sebe: „Já tě zadževníkujůůů!“ Při stavbě dřevníku jsme se mohli vyřádit, a když se na vše dívám s odstupem času, nemůžu se ubránit myšlence, že měl mít minimálně dvojnásobné míry, protože jsme si prostě ten terapeutický klid měli nastřádat do zásoby.

Po téměř dvou měsících jsme v ruce drželi kýžené výkresy od aktualizovaného projektu. Největší makačku s nimi měl tentokrát statik. Původně plánované obvodové pasy vyměnil v přední části domu za tři příčné a v zadním křídle za opěrnou patku šířky 2,5 metru, skrz na skrz prošpikovanou téměř 3 tunami železa. Architekt nám zmenšil půdorys domu a my se chlácholili tím, že v době neustále vzrůstajících cen stavebních materiálů, je to možná i dobře.

Bagrista a majitel stavební firmy v jedné osobě, budu mu říkat třeba Janek, se mohl vrátit na pozemek a začít postupně odtěžovat kamenitý svah. V den restartu jsme se ráno sešli na pozemku a Jankovi ještě nenápadně připomněli, že dům se v části zasahující do svahu zkrátil o cca 3 metry. Bagrista významně poklepal na výkres projektové dokumentace, šibalsky mrkl a ujistil nás, že o všem ví, projektovku má do puntíku nastudovanou a my si nemusíme dělat vůbec s ničím hlavu. Když jsme se o pár hodin později vrátili na pozemek, pokoušely se o nás mrákoty. Před námi se tyčila hromada kamení, která se obludně rozplizávala po celé šíři parcely a tyčila se do výšky prvního patra domu. Bagristu práce očividně bavila, zubil se od ucha k uchu a náš naštvaně udivený pohled nechápal. Schovaný ve svém rýpadle na nás ještě žoviálně zakřičel: „To je hromada, cóóóó?“ Janek nejenže upravenou projektovou dokumentaci vůbec nerespektoval, on si ten náš v průměru 3,5 metry vysoký svah, přebagroval právě o ty 3 metry, na které jsme ho upozorňovali. Rázem jsme tak měli na pozemku vybagrovaných zbytečných 90 m3 kamene, které měly navždy zůstat svahem. K naší nemalé radosti bagrista prohodil, že díky kameni bude muset navýšit odsouhlasený rozpočet o cca 250 tisíc. Cítili jsme se jako zpráskaní psi. Představa, že tu zbytečnou masu kamení musíme z pozemku teď odvozit a uložit někde na skládce, nás přiváděla k šílenství. Navíc většina z hromady byla vlastně škoda způsobená Jankem. Zacvakat každou tunu šutru (při průměrné váze 1500 kg na m3) plus dopravu se nám vážně nechtělo. Navíc nám vadilo, že už během prvního dne práce se majitel firmy nedokázal držet dohodnutého projektu a místo nějaké omluvy přišlo rovnou navýšení ceny. Nepochopitelná věc, když před započetím prací osobně pozemek 3x navštívil a jeho geologické složení pro něj nebylo žádným překvapením.

Dohodli jsme se, že prozatím se kamení uloží na obecní louce před domem a postupně se bude řešit jeho odvoz. Bylo to sice nešťastné řešení, převážet šutr z pozemku sem a pak zase jinam, ale lepší nás v ten moment nenapadlo. Jak už to tak v našem případě bývá, zasáhlo shůry počasí. Den před plánovaným přesunem kamení na louku, pršelo tak silně, že oba dva pozemky byly silně podmáčené a nemohlo se pracovat. Majitel stavební firmy si usmyslel, že aby práce nestála, pojede si zapůjčit dampr a kamení bude převážet s ním. Za hodinu mi volal, že stojí na benzínce pár kilometrů do Zlína a dampr si půjčí tam. Údajně nebyl k mání v žádné bližší půjčovně. Zlín je od nás vzdálený cca 100 km. Na sucho jsem polkla a přemýšlela, jak snadno se plýtvá penězi investorů. Naštěstí jsem v tom šoku zachovala ještě i nějaké zbytky rozumu a důrazně majiteli pokračování v cestě do Zlína zakázala. Byla jsem odhodlaná situaci vyřešit sama. S pomocí kamaráda jsem během 20 minut sehnala dampr k zapůjčení v Brně, které máme doslova za patami. Když jsem to zavolala Jankovi, najednou už nestál na parkovišti před Zlínem, ale byl někde za Slavkovem a jen těžko skrýval naštvání z toho, že se mi podařilo sehnat dampr v bližší půjčovně. Představa, že nám vystaví účet za cestu a půjčovné ve Zlíně se mi vůbec nezamlouvala. Celá firma nám začínala silně smrdět! Najednou jsme během pár dní viděli nějak příliš mnoho chyb – nerespektování projektové dokumentace, navyšování rozpočtu a snaha vytáhnout z nás co největší sumu peněz se nám vůbec nelíbila. Rozhodli jsme se, že nepůjčíme ani námi dohodnutý dampr a zkusíme kamení z pozemku odvézt až bude příznivější počasí. Netrvalo ani dva dny a znova nám volal rozpočtář, prý je nucen nám navýšit rozpočet o dalších 250 tisíc, prostě jen tak, bez zdůvodnění. Vždyť základy se přeci prodraží. Padla kosa na kámen. Za týden se nám tedy zvýšila cena o půl mega. Pomalu se nám začaly otevírat oči a z té skvěle komunikující, ochotné firmy, pro kterou nebylo zpočátku nic problém, se stávala nespolehlivá firma vytvářející zbytečné problémy a vícenáklady. Běžec se štafetovým kolíkem zase přešlapoval na místě a přemýšlel, jak dál.

Následovalo pár dalších telefonátů do stavební firmy, u kterých jsem si připadala jako osoba, se kterou na druhém konci drátu hovoří buď podvodník nebo schizofrenik. Sázela jsem spíš na podvodníka. Jak jinak jsem si měla vysvětlit, že se během jednoho telefonátu dozvídám úplně protichůdné informace? Janek mi tvrdil, že stavební nulu si určuje stavebník a projektant, aby si vzápětí hned protiřečil tím, že stavební nulu určuje stavební úřad. Pak ze sebe chrlil, jak moc už potřebuje vyskladnit cihly na naši stavbu a pak najednou prohlásil, že cihly jsou nedostupné a my na ně budeme čekat měsíce. Začínali jsem všeho mít plné zuby. Do karet nám hrál i fakt, že kvůli liknavosti majitele stavební firmy jsme ještě neměli podepsanou smlouvu. Padlo rozhodnutí, že s touhle firmou už na našem staveništi rozhodně nepočítáme. Oznámili jsme jim, ať nám vystaví fakturu za provedené práce – měření geodetů, od kterého jsme neměli žádný protokol; vykopání 3 sond o hloubce 40 cm a 15h práce bagru. Když mi v e-mailové schránce přistála zpráva s vyúčtováním, podlomila se mi kolena a před očima se mi zatmělo. Janek si své práce cenil na suma sumárum 180 tisíc Kč! Ano, počítáte správně, převedeno na hodinovou mzdu 12 tisíc Kč za hodinu. To už byla poslední kapka do našeho poháru trpělivosti nebo úplný vrchol drzosti Jankovi firmy. Člověk musí být opravdu podvodník, když se nebojí říct si o takovou dardu za pár hodin zemních prací!

Po počátečním šoku jsme se rozhodli poradit s naší kamarádkou – právničkou, která doporučila se proti vykalkulované ceně ohradit a navrhnout sumu vlastní. Řekla nám též jednu památnou větu, která se nám vryla do paměti a to, že zlu je třeba čelit. V následujících měsících jsme si ji připomněli ještě mnohokrát. Byli jsme ochotní zaplatit 21 tisíc. Víc ani halíř. Sepsali jsme tedy slušný e-mail a navrhli firmě naši částku. 14 dní se nedělo vůbec nic, pak zazvonil telefon a rozpočtář se žoviálním hlasem ptal, zda nemá cenu nás přemlouvat, abychom za odvedené práce zaplatili vyšší částku. Poměrně odměřeně jsem sdělila, že jestli mají zájem, nechám jim ještě vyčíslit škody, které nám vznikly za překopání svahu a nedodržení projektové dokumentace. Firma samozřejmě odvoz a uložení kamení platit nechtěla a tak jsme ještě téhož dne převedli na její účet 21 tisíc. A začali hledat firmu novou, která bude problémy řešit a ne je vytvářet, a která se nebude tak okatě snažit nás za každou cenu oškubat.

P.S. Pokud někdo hledáte stavební firmu v okolí Brna, ráda Vám povím, kterou určitě neoslovovat.