Znáte drobu? Neznáte? Seznamte se, prosím! Bude Vás až do konce života doprovázet na každém kroku. Opravdu? A proč? Protože Váš pozemek se na ní nachází… Ach tak, už tomu rozumíme. Momentálně nás moravská droba nahání v nočních můrách, valí se na nás ze všech stran a má přitom podobu kamenného monstra, které se posměšně šklebí a cvaká svými antracitovými kamennými zoubky. Při příjezdu na pozemek se droba tyčí do výše a rozlévá do stran našeho rádoby staveniště. Sobecky si tak zabírá veškerý prostor, jež nově získaná stavební parcela nabízí. A že toho prostoru není právě nazbyt! Je téměř nemožné představit si, že ta halda odtud někdy zmizí a uvolní tu opět prostor pro budování. Konec skuhrání, hurá do vymýšlení, jak se šutrem zatočit (čti, jak se ho jednou provždy co nejekonomičtěji zbavit).

Odvézt všechno pěkně na skládku k recyklaci, zaplatit za dopravu a ke všemu za každou uloženou tunu kamene? Tuto možnost zavrhujeme hned v zárodku, protože jako správní skrblíci nehodláme vyhazovat peníze za zbytečnosti a nepraktická nákladná řešení.

Pár dnů jsme se snažili kámen vnutit snad i kočce, která se po pozemku prošla. Všem kamarádům jsme nenápadně podsouvali myšlenku, že bez moravské droby se jejich zahrady rozhodně neobejdou, ale nějak nám na ten špek neskočili. Cože? Jako si od Vás mám odvézt šutry? K čemu by mi to bylo dobrý? No k čemu, aby se nám zmenšila ta kupa na pozemku… Tudy cesta nepovede a když, tak nám bude šutr na pozemku ležet minimálně dalších pět let, než se ho zbavíme.

A co takhle nabídnout kámen firmám, které dělají gabionové ploty? Tam se přeci podobný používá a zadara po něm určitě všichni rádi skočí. Doslova nám budou rvát ruce a přemlouvat nás, ať kámen necháme právě jim. A výsledek? Osloveny čtyři nejbližší firmy v okolí. Co čert nechtěl, odpověď jak přes kopírák: „Paní, to si nechte, my nemáme zájem, určitě je mezi tím i nějaká hlína a to my čistit nebudeme.“ Aha, tak trocha práce Vám smrdí, hoši. Nu dobrá…

Při tomto odmítnutí se mi vybavila středoškolská studia a podrobné probírání biblických knih. Konkrétně Matoušovo evangelium (16,13-19). Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Zatímco o nás se pekelné síly pokoušely celkem slušně, naše skála zůstávala dál ležet ladem. Pro všechny byla droba zadarmo drahá. Tak proč tu naši skálu nikdo nechce, když na ní stojí i základy náboženství?

Pořád jsme se ale zuby nehty drželi myšlenky, že do recyklačního střediska ji prostě vozit nebudeme. Jednou jsme před naším statikem utrousili poznámku o haldách, které se tu zlověstně tyčí a on prohodil, ať zkusíme kámen nabídnout lesákům, jestli si náhodou nechtějí vyspravit nějaké cesty nebo tak. Nedávali jsme tomu velké šance. Nicméně tonoucí se stébla chytá a k záchraně mu přijde všechno vhod. Vyhledala jsem telefonní čísla na tři nejbližší vedoucí polesí a jala se nabízet náš úžasný šutr, který přece nejde nechtít. První lesník mě poslal k šípku, druhý by drobu chtěl, ale na místo, které bylo od nás už moc daleko. Ten třetí se sice ošíval a všelijak vymlouval, ale v jeho hlase byla cítit nejistota, a tak jsem ho nakonec přesvědčila, aby dal drobě šanci a přijel se k nám na pozemek alespoň podívat. Ať nekupuje zajíce v pytli, že jo? Přijel, tvářil se tajemně, moc nemluvil a důležitě se procházel po haldě šutrů. Pak řekl, že by si tu naši drobu vzal. Ovšem na naše náklady. S tím jsme tak trochu počítali, ale mohli jsme začít jednat.

Nadcházející ráno čekáme na hrázi rybníka, nad kterým se pozvolna zdvihají mlžné opary. Usrkáváme kávu a čekáme na pana nadlesního a bagristu z nové stavební firmy. Za chvíli už všichni sedíme v teréňáku, za krk nám funí lesníkův pes a lesník nás veze neznámo kam. Když vystupujeme z auta, uvědomím si, jak krásné je podzimní ráno v lese, ve vzduchu je cítit hlína a jehličí a stromy se barví do žluta. Romantickou chvilku přerušil pan nadlesní. Ukazuje nám neuvěřitelně rozbitou cestu s půlmetrovými dírami po harvestorech. Bagrista pokyvuje hlavou a slibuje, že cestu opraví. Bude to vyžadovat práci 2 bagrů – jeden bude nakládat kámen na pozemku a druhý jej bude rozvážet po vyklopení na lesní cestě. Potom válec, který všechno náležitě urovná a cesta bude jako pěšinka k domovu. Práce startují druhý den ráno, jedna tatra střídá druhou.

Po pár hodinách se na pozemku zjevuje pan nadlesní a zastavuje probíhající práce, prý je mezi kameny už moc hlíny. Naštěstí náš bagrista nehodlá hodit flintu do žita a my tak nemusíme dělat smutné psí oči. „Pane nadlesní, buďte rád, že budete mít zadarmo spravenou cestu“ nakonec lesníka udolá, ten mávne rukou a řekne, ať tam teda navezeme už všechno. Druhý den odpoledne je pozemek vyčištěný. Bagrista má super nápad a navrhuje, že by mohl rovnou do skály vyhloubit i základy pro náš dům a veškerý vytěžený materiál ještě navozit do lesa. Spravovat je pořád co, takže jsme v podstatě rádi.

Vyspravená lesní cestička má nakonec úctyhodných 400 metrů délky a padlo na ni celkově 35 tater kamení z pozemku. Kdo by to byl řekl. Tom si zažertoval, že by nám tu mohli alespoň udělat památeční cedulku, něco ve stylu: „Zde, v těchto místech, lesní cestu spravoval a ze své kapsy cáloval…“, ale toho jsme se nedočkali. Když jsme za měsíc potkali lesníka na rybolovu, z dálky na nás volal a se šibalským úsměvem se dotazoval, jestli nám ještě nezbyly někde 3 tatry kamení.