První máj, lásky čas, už několikátým rokem slavíme na staveništi v ošoupaných montérkách. Není to teda žádná velká romantika, ale pokud příroda dovolí, odběhneme si vždycky alespoň do horní části zahrady pod korunu košaté třešně pro pořádný líbanec. Jiným úhlem pohledu se na stejný den dá dívat jako na svátek práce, který si vlastně vysloveně říká o to, aby byl oslaven pořádnou lopotou, ale já s každým dalším rokem stejně doufám, že ten následující už montérky vyměním za slušivější oděv a minimálně sklenku vína v ruce. Prozatím zůstává jen u představ…

Tento rok nám ovšem pracovní nasazení nikterak nevadilo, protože nadšení z nedávno dokončené základové desky nám vlilo novou energii do žil. Byla to taková paráda, procházet se po rovné ploše, neklopýtat už o kameny a nevyhýbat se blátivým loužím, na které jsme byli téměř rok zvyklí.

S nulovými stavebními zkušenostmi jsme se pustili do práce. Zakoupili jsme několik plechovic smrdutého asfaltového nátěru, hydroizolační asfaltové pásy a s radostí jsme tou černou lepkavou tekutinou začali opatlávat prostor pod budoucími nosnými zdmi domu. První černá vizualizace obytného prostoru byla na světě. Jak už to tak bývá, kdo nemá příliš praktických zkušeností hledá většinou radu a pomoc u moudřejších a zkušenějších. A tak jsme se rozhodli, že požádáme známého o názornou ukázku, kterak se mají správně lepit asfaltové hydroizolační pásy. Známý se oháněl tím, jak postavil 3 (pořád stojící) domy , tudíž jsme neměli nejmenší důvod pochybovat o jeho nabitých dovednostech. Přece jenom za tři domy už můžete dostatečně vychytat nedokonalosti a zručnosti máte asi víc, než po shlédnutí instruktážního videa na internetu. Chyba lávky. Bilance pomoci byla žalostná – jedna kompletně propálená drenážní trubka, to se o Toma pokoušely mrákoty a zlostí úplně zbělal; dále zapálený polystyren na sousedově zateplení domu, to jsem zase ječela já, že hoří a mírně roztavená hadice u hořáku propanbutanové bomby. Na konci dne jsme se shodli, že navařování hydroizolačních pásů není žádná raketová věda a s ohledem na napáchané škody napříště už žádnou pomoc vyhledávat nebudeme.

Před započetím samotného zdění prvního patra bylo potřeba postavit kantku – zednický majstrštyk, v případě naší stavby sloužící k nalepení hydroizolace. Cihel ze zbořené stodoly bylo na zahradě složených stále víc než dost. Zbývalo jen je odvozit (naštěstí z kopce) na základovou desku, naučit se míchat maltu a zdít rovně, což pro krejčího zvyklého pracovat s přesností na milimetry byla otázka pár šárů. Choutky na to, že nám celý dům postaví nějaká firma nás po zkušenostech popsaných v příspěvku „Rok přešlapování na místě…“ dávno opustily, a tak jsme se rozhodli jít raději cestou vlastní práce s občasnou výpomocí kamarádů nebo odborníků. Dneska už víme, že pokud se ještě kdy vrhneme do stavby domu, už nikdy to nebude v řadové zástavbě. Nebo alespoň ne v takové, kde celou šíři parcely zabere dům a nezbyde už ani píď místa pro průchod, natožpak pro dlouhodobé skladování objemného stavebního materiálu.

Veškeré cihly a překlady pro stavbu domu byly už od zimy složené na obecní louce před pozemkem, kde dráždily mnohé sousedy. Dovezli nám je v nejhorších lednových mrazech, kdy večer před závozem stihlo ještě nasněžit. Kamion s paletami, na které se zvolna snášeli sněhové vločky stál zaparkovaný na místním parkovišti. Pomalu se rozednívalo a já klepala na kabinu kamioňákovi, abych se s ním domluvila na vykládce. Nebýt oblečená v huňaté zimní bundě a vytahaných teplákách, uznávám, že pro nezávislého pozorovatele musela scéna působit jako by se právě ocitl na vykřičené silnici vedoucí k německým hranicím. Moji čest zachraňovalo jen naprosto asexuální oblečení. Řidič potvrdil, že po zledovatělé silnici se ke stavbě nedostane a tak brzkým ranním telefonátem tahám z postele starosty a prosím ho o posypání cesty vedoucí k našemu pozemku. Místní rychlá rota zvládla svůj úkol v překvapivě rekordním čase, ale stejně to nebylo nic platné. Kamion s nákladem si to musel zamířit do areálu místní firmy, kde uplácíme skladníka, který překládá palety na menší auto s hydraulickou rukou. Pro místní zaměstnance je to nevídané zimní zpestření, a tak se tu postupně střídá polovina firmy a zajímají se, který blázen si nechá vozit cihly v mrazech. Po 8 paletách je postupně převážíme k pozemku, kde Tom paletu po paletě navléká na vidle a směruje na místo vykládky. Díky Covidu jsme na dodávku cihel čekali skoro 3 měsíce, během nichž se stihla cena materiálu vyšplhat téměř na dvojnásobek zaplacené částky, takže jsme si připadali, že na louku neskládáme cihly pálené nýbrž cihly zlaté (nebo minimálně pozlacené).

Dostat je pak na základovou desku nešlo jinak než růčo, protože hydraulická ruka se nám nesmotala pod dráty elektrického vedení a Desta se zase zabořila do trávy ani nevyjela svah. Nezbývalo než vzít za vděk starým dobrým kolečkům a fošně a spoléhat na sílu vlastního pohonu a paží a všechen stavební materiál na desku navozit. Já zvládnu 3 kusy, se čtvrtým už nevyjedu po fošně, Tom dává na Motúčku kousků 6. Bez nadsázky můžeme říct, že nám prošla rukama každá cihla, ze které je postaven náš dům. Takže 15, 7 kg krát moc posílilo naše svaly a odrovnalo naše záda. Plán je vyzdít všechny nosné zdi prvního patra během jednoho měsíce, protože máme již domluvený termín vylití železobetonového stropu. Vzhledem k tomu, že by se naše stavba dala překřtít na víkendovou, protože se na ni dostaneme právě jen o víkendech, svátcích a dovolené, je nám jasné, že plán máme pro dva lidi více než odvážný. Rozhazujeme sítě a pátráme po někom, kdo by měl zájem vyměnit volné víkendy za pracovní. Bohužel, bilance takových přátel se v našem okruhu blíží nule, takže musíme vzít za vděk pomoci placené. Nastupuje u nás jeden známý po mozkové mrtvici, který si sice do detailu pamatuje, co zažil před dvaceti lety, ale než dojde ode zdi k míchačce, zapomene, jestli má míchat maltu nebo lepidlo. Povely mu dává jeho kamarád, zedník profesionál, jenomže už mu táhne na 70, vodováhu zásadně nepoužívá, protože nějakou tu nerovnost „spraví omítka“. A tak na chudáka Toma zbyla nezáviděníhodná funkce helpera a zároveň dozoru nad těma dvěma. Občas měl sto chutí se vším praštit, nebo ty dva praštit, protože ke všemu měli přístup „neuč orla lítat“, ale nakonec to všichni zúčastnění přežili ve zdraví. Největší obavy nás přepadaly, když Ti dva staříci vynášeli na desku a nad okenní otvory usazovali třímetrové překlady vážící 100 kg, ale zvládli to bravurně. Nosné zdi prvního patra byly kompletně dokončeny s posledním červnovým dnem roku 2022.