Na stavbě jsou určité milníky, jejichž dosažení netrpělivě vyhlížíte, neboť víte, že se s nimi posouváte k další budovatelské etapě a sérii nekonečných kroků, které následují poté. Čím déle se na stavbě pohybujeme, začínám si o většině lidí, kteří stavějí svépomocí, myslet, že je to banda sebemrskačů a dobrovolných mučedníků. Můžete jim říkat i jinak, třeba srdcaři, jak to má v oblibě Tomův bratranec. Přece není jinak možný podstupovat dobrovolně všechny tyhle stavební útrapy, nástrahy, neúspěchy, nedorozumění, meteorologickou nepřízeň, ignoranci řemeslníků a bůhví, co vás ještě napadne, pokud by vás nedržely nad vodou právě tyhle milníky alias vzdušné zámky. Okna a exteriérové dveře jsou bezesporu jednou z met, k níž se stavebníkovo oko úpěnlivě upírá, ale cesta k ní je klikatá a trnitá.

Nejdřív je třeba si vybrat materiál. Dřevěné rámy u nás vypadly z výběru hned na začátku, přiznám se bez mučení, představa pravidelné údržby tohoto krásného přírodního materiálu ve mně vyvolávala nelibost. Ve hře tím pádem zůstali dva adepti: plast a hliník. Ať už se jedná o výmysl či nikoliv od plastových velkoformátových oken nás spousta lidí zrazovala. Údajně se plast opakovaným působením tepla a zimy časem kroutí a okna pak nejdou dobře zavírat. Děkuji, nemám zájem. Vylučovací metodou se nám tak vyloupl pouze jediný možný materiál a to hliník. Byl tu ještě jeden špek, který nám výběr realizační firmy výrazně redukoval a to náš dlouhý téměř sedmimetrový střešní světlík. Ačkoliv většina firem umí vyrobit HS portály nejrůznějších velikostí, střešní světlík zvládne málokdo a my jsme chtěli mít objednané pěkně všechno od jedné firmy a ne řešit zvlášť okna a světlík.

Z velice omezené nabídky jsme nakonec vybrali firmu Thermont, která v době, kdy jsme se okny začali zabývat, měla téměř 30 letou tradici ve výrobě a montáži hliníkových výplní. Zaujaly nás nejen jejich příspěvky z realizací na Instagramu, ale i zmiňované dlouholeté působení na trhu. Počáteční e-mailová komunikace byla skvělá, paní z obchodního oddělení byla velmi ochotná a příjemná, zkrátka profík na svém místě. Abychom si okna důkladně osahali a zjistili veškeré možnosti (výrazně omezené naším finančním rozpočtem), zajeli jsme do sídla firmy na osobní schůzku, při které jsme ladili nejrůznější detaily, jako jsou způsoby otvírání oken, druh a barva kování, barva a povrch okenních rámů samotných atd. Není nad to, když si vše můžete prohlédnout a osahat na vlastní oči v showroomu. Byli jsme nadšení, protože po peripetiích, kterými jsme si procházeli při realizaci základové desky, tu bylo konečně něco, co se obešlo bez zádrhelů a tak nějak příjemně vše odsýpalo. Bohužel, osud někdy divně míchá karty a tak musela jít naše rozjednaná zakázka asi na rok k ledu. Všechno na stavbě se neplánovaně zdrželo a s tím se posunul i termín samotného zaměření oken. Firma ale komunikovala dál na jedničku, byli trpěliví, vycházeli vstříc našim požadavkům. Během času došlo samozřejmě ke zvýšení ceny materiálu, ale s tím jsme se museli smířit. Od prvotní schůzky jsme se k vlastnímu zaměření oken na stavbě dostali až téměř po roce a půl.

Záměr šel jako po másle. Přijeli dva technici, jeden se věnoval pouze střešnímu světlíku, druhý měl na starosti veškerá okna a dveře. Okna byla zaměřená, objednávka snad padesátkrát zkontrolovaná odshora až dolů a jakmile jsme ji odsouhlasili, valilo vše do výroby. Termín montáže byl naplánovaný na 12. prosince 2022. Namontování neklaplo a na Vánoce se domem ještě proháněl vítr a sněhové vločky. Nepřízeň počasí montáž nedovolila, takže se termín posunul na 16. ledna 2023.

Ráno 16. ledna panovala ještě větší slota než v prosinci, ale firma se tvářila, že termín montáže stůj co stůj dodrží. Krátce před osmou tedy s Tomem mrzneme na staveništi a já se slyším říkat památnou větu: „Tomíku, to je zatím první firma, na kterou jsme měli fakt štěstí a od začátku probíhalo vše bez komplikací. Za chvíli tu máme oknáááá.“ Tom se na mě stihne podívat trochu skeptickým pohledem, jako by říkal, hlavně to nezakřikni, holka. Vzápětí mi zazvoní telefon a na displeji se objeví uložené číslo technika firmy Thermont. Jeho hlas mi stroze sděluje, že prý se nemáme leknout, chlapi montážníci u nás budou cca do 20 minut, ale okna, která nám vezou, nám špatně nalakovali. Zakázku máme prohlídnout a kdyby se nám nelíbila, máme všechno a všechny zase poslat zpět do Napajedel. Myslím, že v ten moment měla moje tvář stejnou barvu jako ten čerstvě napadaný poprašek sněhu ve dvoře. Tom na mě zírá a čeká, co ze mě vypadne. Než mu to stihnu v rychlosti povědět, zastavuje před domem auto a z něj vystupují montéři. Náklaďák s rámy zatím v nedohlednu. S hrůzou čekáme, co přijede. Když se o skvělou novinku podělíme s montéry, tváří se překvapeně, jakoby tuhle informaci slyšeli poprvé, čemuž nikdo z nás nevěří.

Náklaďák s rámy zastavuje před domem. Montér nám opatrně odlepuje ochrannou fólii. Uff, není to vylakované do hněda nebo fosforově růžova. První kámen ze srdce dopadl na promrzlou zem. Na korbě ale nejsou okenní rámy v antracitovém matu, jak jsme si objednali, ale v antracitové struktuře, což není na omak hladký povrch, jako mat, ale jemně zrnitý, hrubší. Vlastně žádná tragédie, řeknete si. No jo, ale my tu máme ještě světlík a vchodové dveře, pro které jsme zvolili výraznou modrou barvu, samozřejmě v matu. Na korbě je naložená jen část objednávky a tak se ptáme montérů, jestli vchodové dveře dorazí vůbec v modré barvě a v jaké povrchové úpravě. Dveře jsou v modrém matu a světlík je dle odsouhlasené objednávky antracitový mat. Na to, že se montéři ještě před 5 minutami tvářili, že informaci o pokažené zakázce slyší poprvé, jsou překvapivě informovaní. A mně běží hlavou WTF? To jako budeme mít na domě takovouhle pouliční směsku? A zrovna na oknech, na která jsme se tak těšili. Dokonce tak, že jsem koupila flašku pravýho šampaňskýho MOËT a těšila se, jak ji bouchneme, až budou okna namontovaná. Už teď s jistotou vím, že nebouchneme vůbec nic, nebo možná tak rychlý špunty, protože víc si to nezaslouží.

S Tomem si bereme čas na rozmyšlenou, montéři zatím popocházejí kolem domu a chvíli si krátí cigaretkou. Máme je poslat se vším nazpět a trvat na dodržení smlouvy? Bude to znamenat čekat dalšího půl roku na výrobu, montáž a co když to zase zkazí… Proč nám tuhle informaci nikdo nesdělil už v prosinci, kdy byl potvrzený původní termín montáže? Nebo v průběhu dalších dnů předcházejících druhému termínu montáže? Vždyť jsme se mohli přijet podívat rovnou do Napajedel a zkonzultovat to tam! Udělala to firma schválně, aby na nás vyvinula tlak a my se museli rozhodnout pod tíhou situace? A chceme mít na domě okna a dveře, která jsou každé v jiném povrchu? Tyto a mnoho jiných otázek létalo vzduchem…Do toho všeho nám volá technik, jestli jsme se už rozhodli. Na našem konci drátu je ticho. Pochopí, že situace asi není nakloněna řešení ke spokojenosti obou stran a navrhne, že pokud si okna necháme, dá nám z celé zakázky výraznou slevu. No, my fakt nevíme, dejte nám ještě nějaký čas, přece jenom se nerozhodujeme o tom, jestli si koupíme jahodovou nebo melounovou žvýkačku. Tak jo, dáváme montérům zelenou, ať začnou skládat rámy do domu, necháme si tu pokaženou zakázku navěky namontovat. Řemeslníci nám ještě poděkují za hotové betonové schodiště do patra, které jim pořádně ulehčí práci. Nemáte zač, pánové, na rozdíl od Vás nepotřebujeme žádnou smlouvu na to, abychom splnili, co někomu slíbíme.

Toho dne už raději nasedáme do auta a odjíždíme…a já si při nastupování do promrzlého interiéru říkám: „Terko, kdy už se konečně probudíš? Žádná firma, ani řemeslník, který se motá kolem stavby není dokonalá, vždycky bude někdo, kdo to zas a znova posere a ještě Tě bude přesvědčovat, jak to udělal dobře.“

Jelikož jednou ztracená důvěra se zpět hned tak nenavrátí, druhý den jsem raději popadla telefon a zavolala na stavbu montérovi, se kterým jsem si včera stihla ještě vyměnit číslo. „Dobrý den, jak probíhá montáž? Nevyskytl se na stavbě nějaký problém? Vše je v pořádku, žádný problém nemáme a kdyby se nějaký vyskytl, tak my si s těmi malými problémy umíme poradit. Aha, dobře.“ Položila jsem telefon a v hlavě mi začala hlodat pochybnost a někde na pozadí se rozblikala červená kontrolka. S jakými malými problémy si umí poradit? Tomovi se vyhýbavá odpověď taky moc nezdála a tak jsme se dalšího rána rozhodli, že se na stavbu raději zajedeme podívat. Samozřejmě bez ohlášení.

Zvolna se rozednívá a my parkujeme před domem. Montéři sedí v dodávce, trochu překvapení, že nás tu vidí…asi jako když přijedete nevhod na návštěvu. Z dodávky s nimi vystupuje i technik, který naši zakázku zmastil. Očividně se mu nechce podívat se pravdě ani nám do očí, ale předstírat, že jsme vzduch taky nemůže. Montér se ještě pokusí o vtípek a na adresu technika utrousí „tady máte toho, co to všechno zavinil“. Jdeme se podívat dovnitř domu. V budoucím obývacím pokoji, kde svoje místo najde HS portál a největší velkoformátové okno se zastavujeme a z montéra opatrně leze, že jsme všichni jenom lidi a pan technik si u záměru těchto dvou otvorů neuvědomil, že bude potřebovat taky nějaký prostor i na montáž a HS portál s velkoformátem nechal vyrobit v rozměrech, které naměřil, takže se do pečlivě připravených špalet, se kterými se Tom drbal, vlastně nevejdou. Ale nebojte se, to my vyřešíme, z jedné strany každého otvoru vám vyřízneme 7 cm a bude to cajk. Ostřím na cihlové stěny, kde už je narýsovaná kolmice od stropu až k podlaze a pak se mlčky kouknu na Toma, kterému začínají na krku nabíhat žíly, což je vždycky známkou toho, že to v něm vře a chystá se říct něco nepříjemnýho. Do ticha jen prohodí: „A vy tohle nepovažujete za problém? Tak na téhle straně, kde máte načmáranou tu čáru, rozhodně nic řezat nebudete, protože to už bych musel podruhé bourat příčku, jejíž konec má přesně korespondovat se začátkem okenního rámu.“ Na to dělník opáčí a kde to teda můžeme odbourat? No asi na druhé straně okna, Einsteine… Já nestačím zírat na ten jejich stoický klid. A tohle jako považují za menší problém? Že mají okna, který se jim nevejdou do připravenýho otvoru a oni si odbombí část zdi zrovna tam, kde se jim zachce? To jako vážně pánové? Technik se tváří, že vlastně za nic nemůže a montér tomu nasadí korunu, když prohlásí, jaký je štěstí, že jsme se přijeli podívat a oni nám to mohli říct a zkonzultovat to s námi. To je moc fajn, když si můžete i rozhodnout o podobě vlastního domu.

Naléháme na technika, jaká bude ta výrazná sleva z ceny díla, ale mlží. Prý má šéfa na dovolené, tak musíme vydržet. Kdyby totiž sleva měla být minimální, okna bychom firmě vrátili.

Celá montáž trvala týden a 23. ledna bylo namontováno sedm oken, jeden HS portál, troje dveře a střešní světlík. Technik, který měl na starosti světlík odvedl svoji část práce bez sebemenšího zádrhelu. Zato technik, který řešil okna, to byla jedna velká katastrofa. Kromě věcí, které jsem popsala už výše, stihl ještě zmastit následující: jedno z oken má uzamykatelnou kličku, která měla být vylakovaná do barvy rámu, to se nestalo. Koupelna a chodba ve druhém patře má na sebe navazující okna, která jsou sice oddělena zdí, ale ta je zvenčí překrytá dilatačním plechem, aby okna působila jednolitě. Příčka v koupelně byla při záměru už založená, ale okna z nějakého neznámého důvodu zasahují do příčky, takže jí budeme muset odbourat a postavit znovu. To je paráda! Vnitřní rámy oken ve vikýři jsou zase posunuté k příčce tak blízko, že si říkáme, jaké je štěstí, že všechny příčky stavěl Tom, tudíž jsou perfektně rovné a bude třeba pouze minimální vrstvy omítky. Kdyby tu byla stejná situace jako v přízemí, kde obvodové zdi stavěl zedník profesionál a všechny mu letí o centimetr i víc, tak nevím nevím… A to jsme ještě okna nezačali používat.

No nic, po víc než 20 měsících opět držíme v ruce klíče od domu, máme radost, že nám do domu už nebudou foukat sněhové vločky a definitivně jsme dosáhli momentu, kdy můžeme říct, že máme střechu nad hlavou a klíče v kapse. Šampaňské se nekoná, v hlavě nám hlodá předtucha, že jsme s okny ještě definitivně neskončili. Výši „výrazné“ slibované slevy také stále neznáme. Teď je technik pro změnu na školení a stále se nemohl dohodnout s vedením firmy. Začíná to působit trošku podezřele…

Za týden přijíždíme na dům, abychom mohli pokračovat ve vnitřních pracích. Topíme si ve starých kamnech, která jsme pořídili z druhé ruky a byl to vlastně první náklad, který k nám svezla naše nová pomocnice Nataša – starý Volkswagen Transporter T4. Tom ji pořídil v jednom znojemském autobazaru, ačkoliv se vůz tvářil celkem spolehlivě a první dva týdny jakž takž sloužil, záhy jsme zjistili, že jej musíme startovat pomocí kabelů přímo v motoru. Vůbec jsme nevypadali, že se snažíme to auto někomu šlohnout. Startování před domem byla hračka, ale zkuste si takhle startovat třeba někde před obchoďákem, ve špinavých hadrech ze stavby. Těch podezřelých pohledů, co se k vám upírá, ale nikdo nemá odvahu se zeptat, jestli to auto náhodou nekradete… No nic, o Nataše nejspíš napíšu samostatný článek. V kamnech tichoučce praská, sálá z nich i příjemné teplo a i když určitě nevytopí ani zdaleka tolik, kolik bychom od nich očekávali, je parádní mít na domě místo, kde si můžete zahřát zkřehlé prsty, ohřát polívku, uvařit čaj nebo připálit croissanty. Přikládám do kamen stojících téměř na místě plánovaného krbu, venku prší a já koukám na kapky stékající po velkoformátovém okně, než mi dojde, že ty kapky ale nestékají po vnější straně skla, ale po vnitřní a na podlaze se hromadí do malé kalužinky. No to snad ne! Tím čerstvě namontovaným oknem nám prší do domu.

Tom se zatím ve druhém patře pachtí s odbouráváním naštěstí ještě nedokončené příčky, která by správně nedoléhala k rámu koupelnového okna, pokud by se ponechala tak, jak je aktuálně postavená. Našlapuju po špičkách a přemýšlím, jak mu říct, že nám do domu zatéká. Raději jen neutrálně prohlásím, Pojď se na „něco“ podívat. Když přijde až před velkoformátové okno, na podlaze už se leskne celkem velká louže. „Z čeho to je, ty jsi něco rozlila? Ne, teče k nám tím oknem…“ Tom zbledl. Večer jsme poslali zprávu technikovi, že týden po montáži k nám uzavřeným oknem zatéká. Prý je mu to líto a pošle k nám někoho s termokamerou, kterou proměří, jestli někde není nějaký problém.

Mezitím už se domluvil se šéfem na té výrazné slevě z ceny díla. Teď si raději všichni sedněte na zadek, nabídnutá sleva je 10 000,- Kč. To snad nemůže myslet ani jako vtip! Na takhle zmrvené zakázce nás chce utáhnout na slevě ve výši 1,5 % a to jako kde žije? V našem světě rozhodně ne. Je nám jasné, že vyjednávání budou zdlouhavá a okna nás zaměstnají na dalších pár večerů. A vy si budete muset počkat na konec příběhu do dalšího příspěvku…