Jestli jsme se za těch několik málo let pohybu v divokých a kalných vodách stavebnictví něčemu naučili a v něčem se pořádně vytrénovali, pak je to bohužel nedůvěra. Naštěstí se z nás nestali žádní brblající škarohlídi žijící v černobílém světě, jen jsme se naučili být o hodně opatrnější, ostražitější, vše dost pečlivě kontrolovat a nevěřit slibům. Bohudík pro nás, protože tahle cifršpiónská nátura už nám zachránila pořádně tučnou sumu peněz. Začátek stavby nebyl zrovna procházkou růžovým sadem, ale nic netrvá věčně a se zatnutými zuby se nám toto období podařilo úspěšně překlenout. Velkou zásluhu na tom mělo několik lahví kvalitního rumu a též uklidňující efekt pestrého repertoáru sprostých výrazů, kterými naštěstí náš mateřský jazyk v hojné míře oplývá. Příspěvek „Rok přešlapování na místě…“ je v tomto směru poměrně výmluvný a barvitý, kdo má chuť, nechť se ponoří do jeho hlubin. Při psaní následujících řádků se vlastně vracím do prvopočátků stavby, dnů probíhajících zemních prací, vykopaných základů a nejistých zítřků.

Výkopové práce byly poměrně dlouho tématem číslo jedna mých rozhovorů s Tomem. Ne, že by mě rozebírání hloubky výkopů a množství vytěženého šutru nějak rajcovalo, ale kápnout na dobrého a spolehlivého bagristu, byl pro nás tvrdý oříšek. Nakonec jsme ale měli štěstí. Podařilo se nám sehnat borce, který se nezalekl ani skály na pozemku, ani okolních rodinných domů s ne příliš kvalitními základy. Prostudovali jsme si poskytnutý stavební rozpočet a ač se nám bagristovy ceny zdály o něco vyšší, než ty, které jsme měly k dispozici od předchozích firem, ve finále jsme si plácli a práce se konečně mohly rozběhnout naplno. Nejdřív bylo nutné pozemek vyčistit od tun vytěženého kamení – celou hromadu jsme postupně nechali odvézt na rozbitou lesní cestu. Lesníci jásali nad novým pevným povrchem a my zase nad krásně vyčištěným pozemkem. U srdce nás hřála radost z dobrého skutku, k němuž nás ostatně horlivě přesvědčoval i sám pan bagrista – spravení lesní cesty bude prý doslova za pusu. Uložení části kamene a zeminy na skládku jsme se sice úplně nevyhnuli, ale v porovnání s masou pečlivě uválcovanou na lesní cestě se jednalo jen o bezvýznamné množství vytěžené ze základových pasů. Ukládání mělo jednu obrovskou výhodu a to detailní vážní štítky, které nám o rok později zachránily ranec peněz, ale to trochu předbíhám.

Jelikož se start stavby spojil se začátkem mojí mateřské dovolené s dvojčaty, byla jsem plná energie a naivního odhodlání zvládnout všechno levou zadní jako super máma. A taky jsem trpěla syndromem stavebního dozoru, což ve mě vyvolávalo potřebu zajet se minimálně 2x denně podívat na stavbu, nacvakat desítky fotek a kontrolovat, jakým způsobem vše pokračuje. Učila jsem se za pochodu, pochytávala slova ze stavební hatmatilky a snažila se tvářit, že všemu dokonale rozumím. Když už člověk v něčem plave, nesmí to na sobě nechat znát, že jo? Jiné mámy píší deníček miminku, já jsem si vedla poctivý a dost podrobný deník stavební. Asi jsem si potřebovala vykompenzovat nedostatek administrativních úkonů, na které jsem byla zvyklá z předchozího zaměstnání. Koneckonců šlo o příjemnou změnu mezi přebalováním mimin a mícháním kašiček. Moje deníkové záznamy tak kromě meteorologických podmínek obsahovaly údaje o počtu pracovníků a strojů přítomných na staveništi, ale také časové záznamy, přepisy telefonátů a další jiné prkotiny.

Základy byly vykopané a část z nich, bohužel, i znovu zasypaná. Stavební deník skončil v temnotě na dně šuplíku a my čekali na fakturu za provedené zemní práce. Uběhl měsíc, dva, tři a faktura stále nepřicházela, i když jsme se poctivě připomínali. Máme rádi srovnané účty. Jakmile ale uběhl půl rok, přestali jsme bagristu urgovat a zaujali jsme postoj, ať se ozve, až uzná sám za vhodné. Ten moment přišel s prvním adventním týdnem roku 2022, téměř rok a čtvrt po ukončení prací. Vypočítaná částka za zemní práce byla přímo astronomická! Vyšplhala se na neuvěřitelných 530 tisíc a já si představovala, jaké asi prožijeme Vánoce a jestli se nebudeme muset odstěhovat za Ježíškem do jesliček. Počáteční šok a mžitky před očima vystřídalo zděšení, které zvolna přešlo do pochybností o adekvátnosti celé vykalkulované částky. Protože už jsme měli nějaký ten pátek stavby za sebou, rozhodla jsem se toto naše rozčarování komunikovat přímo bagristovi alias majiteli firmy. Nejdříve jsem se domnívala, že nám místo cen z roku 2021, kdy práce probíhaly, vyúčtoval ty aktuální z roku 2022, které po nešťastných mezinárodních událostech vyskočily o desítky procent. Po letmém nahlédnutí do stavebního rozpočtu a deníku jsem zjistila hned několik nesrovnalostí a klíčící pochybnosti o správnosti vykalkulované částky začínaly být více než oprávněné. Majitel souhlasil s tím, ať mu před vystavením finální faktury pošleme naše připomínky k vypočítané ceně.

Nalila jsem si skleničku červeného, protože na něco ostřejšího jsem neměla odvahu. Adrenalin mi v krvi cirkuloval slušně i bez pomoci alkoholu a rozpumpovával nejen moje srdce, ale i vztek, který se o několik málo skleniček později ukázal být odůvodněný. Z hloubi šuplíku jsem vylovila svůj stavební deník a pomuchlaný rozpočet firmy, ořezala si tužku, nachystala pravítko, pastelky a rozjela svoje pátrání naplno. První srovnání vyúčtování a rozpočtu mi hned napovědělo, že tady není něco v pořádku. Zatímco rozpočet nám stavební firma sestavila na kubatury a měrné jednotky, vyúčtování bylo z nějakého nepochopitelného důvodu přepočítané na odpracované hodiny, počet nákladních aut a strojů na stavbě atd. Začala detektivní práce, ke slovu se dokonce dostaly i excelovské tabulky a vzorečky. Celé vyúčtování jsem doslova rozpitvala a rozložila na součástky a pak začala fáze porovnávání s mým stavebním deníkem. Zjištění první, ačkoliv práce probíhaly 10 dní, vyúčtovaných máme dnů 12. Ve dnech, kdy z pozemku odváželi vytěženou zeminu jedním autem, byla vyúčtována auta dvě. Za dovoz, převoz a odvoz stavebních strojů – rozuměj bagru – nám vyúčtovali 59 tisíc – přitom firma od nás sídlí sotva 16 km. Za převoz zeminy do sběrného dvora je to suma sumárum 106 tisíc – a to máme sběrný dvůr doslova co by kamenem dohodil. Podotýkám, že cena neobsahuje uložení hlíny, které jsme si platili sami přímo ve sběrném dvoře. Zachraňují nás přesné vážní lístky usvědčující podnikatele z podvodu. Začínám téhle mravenčí práci přicházet na chuť, protože na jejím konci tuším sladkou odměnu v podobě ušetřených peněz. Třešničkou na zpackaném vyúčtování pak zůstává dvoudenní práce na lesní cestě, o které nás bagrista přesvědčoval, jak nás vyjde výhodně. Akce našeho života má cenovku 140 tisíc. Takovou raketu bychom nezaplatili ani s uložením a recyklací materiálu v místním centru.

Postupným procházením vyúčtování mi začíná být jasno, proč nám pán začal vše účtovat ne podle kubatur, ale podle hodin. Kubatury pro něj vycházely totiž žalostně nevýhodně. Patrně počítal s tím, že si po dlouhé době už na nic nebudeme pamatovat, zaplatíme to, co vyúčtoval a všichni budeme spokojení. Vzala jsem tedy stavební rozpočet a vše pečlivě přepočítala dle dohodnutých a odsouhlasených cen. Najednou jsem se z částky 530 tisíc dostala na částku 220. Celkem výrazný rozdíl! Pár nejzásadnějších kiksů jsem sepsala do e-mailu a poslala majiteli firmy.

Po novém roce se scházíme k osobní schůzce a vše probíráme. Majitel se snaží tvářit zaskočeně, kouká na jednotlivé položky vyúčtování a mumlá něco o tom, že se zemní práce těžko počítají a vlastně se vůbec nedá řídit stavebním rozpočtem. Ale je to „profík“ a pochybení nepřizná. Nedokáže ani vysvětlit, proč změnil způsob vyúčtování oproti předloženému rozpočtu. Máme prý tedy vše projít ještě jednou a navrhnout cenu, kterou jsme ochotni za provedené práce zaplatit. Vzhledem k tomu, že způsob vyúčtování hází na firmu poměrně špatné světlo, požadujeme ještě dodací list nebo fakturu od železa (kari sítí), které nám firma na stavbu dodávala. Při realizaci základové desky se zjistilo, že nám 30 sítí chybí… Za pár dnů mi faktura přistane v e-mailu a je do koruny stejná s částkou požadovanou ve vyúčtování, což trochu smrdí, protože podle zákona nemůžete zboží přeprodat bez marže za stejnou cenu, jako jste je nakoupili. Načítám QR kód a už mě vlastně ani nepřekvapuje, že částka z QR kódu je o 20 tisíc nižší než ta, kterou nám vyúčtoval. Tentokrát už je náš postoj neohrožený. Na další osobní schůzku jsme vyzbrojení argumenty a čísly. Bagristovi nepomůže ani to, že si bere k ruce kolegu, který nám podbetonovával základy. Atmosféra je víc než dusná, pán se nás snaží přesvědčit, že práci přeci odvedli. To je pravda a my Vám za ni chceme zaplatit, ale férově podle dohodnutého rozpočtu. Když se zeptáme, jestli má čtečku QR kódů, přikývne. Necháváme ho načíst QR kód z faktury a pak už se jen bavíme nad nastalým tichem následovaným vymýšlením historek, kterak fakturu padělali ve firmě dodávající železo a že ho podvedli a jaký je chudák. Jen prohodíme, že tato historka by mohla být hodně zajímavá i pro finanční úřad. Bagrista kapituluje a souhlasí s tím, že za zemní práce zaplatíme částku podle dohodnutého rozpočtu.

Z osobní schůzky odcházíme s pocitem zadostiučinění a radosti nad uspořenými penězi, který se zároveň mísí s hořkou pachutí představ o tom, kolik dalších zákazníků bylo podvedeno a v dobré víře zaplatilo vykalkulovanou sumu, aniž by tušili cokoliv podezřelého. Víc než kde jinde tu dostálo naplnění pořekadlo „Důvěřuj, ale prověřuj…“